Parmobraní

Autor: Michal Mrskoč, 24.6.2014

...byl to den, kvůli kterému chodím na ryby. Den tak intenzivní, že na něj asi nikdy nezapomenu. Den, který se zapíše hluboko do paměti. Den splněných přání...

Den, kvůli kterému se vyplatí vstávat v půl třetí ráno. Kdy nevnímáte dlouhé hodiny hlad ani žízeň. Den rybího šílenství, kdy jde ryba za rybou, v množství a velikostech, které jsem dosud nezažil...

Ještě za tmy spouštím kajak na vodu a přejíždím doprostřed řeky, kde se nachází mělčina, ze břehu nedosažitelná. Tam, kde je vody sotva do půl lýtek, z kajaku vystoupím a připnu si loď šňůrou k opasku. V mělké vodě jsou drobné rybky a na hranách, spadajících do hlubokého říčního tahu, na ně číhají dravci. Nejsou to ale zubaté čelisti štik, candátů a sumců, ale dravci kaprovití. Cvalíci tloušti, fouskaté parmy a samozřejmě boleni. Ale to v tuto chvíli ještě nevím. Teprve pomalu svítá, voda okolo mne žije spoustou zalovení, cákanců a vodních gejzírů. Hádám, že to jsou všechno agresivní boleni. Chci si ulovit jednoho pěkného do naší kayakfishing soutěže (o počet ulovených druhů) a pak je cílem posunout se z mělčiny do hlubokého podjezí, kde by snad mohl číhat sumec a kde si nesměle a tajně sním o parmě, které jsem tu jednou ze břehu zahlédl.

Ale teď chci využít ranního šera a obelstít opatrného bolena. Vybírám nástrahu, která mi na ně loni tak dobře fungovala a posílám ji na rozhraní hloubek. Sotva se wobler dotkne hladiny, ta se rozstříkne brutálním útokem. Prut se ohne a brzda navijáku zabzučí. Je tam! Náčiní jsem dnes vzal silné a tak se nebojím rybu v útěku zastavit a do zdolávání se opřít. Za chvíli už je bolen v podběráku a okolo mne stále zuří útoky dalších bolenů. Nechci ztrácet čas focením a měřením a tak rybu jen přiložím k šachtě na kajaku, o které vím, že je sedmdesát centimetrů dlouhá. Bolen o chlup přečnívá. Rychle ho pouštím a posílám mezi řádící boleny druhý nához. Situace se opakuje, opět ihned po dopadu nástrahy do vody následuje cákanec a další bolen je na prutu. Tentokrát je zhruba o dlaň menší.

Rybářská latina se nekoná, třetím náhozem jsem třetí rybu nedostal, ale na záběr jsem dlouho čekat nemusel. Tentokrát je odpor ryby menší a bojuje trochu jinak. To není bolen? Takže tloušť! A ne malý! Určitě mu k půl metru mnoho nechybí. A po něm další a další. Zapomínám na plán přesunout se po bolenovi na hloubku a jako v tranzu hážu do vody, která se vaří útoky. Než se rozednilo, měl jsem zdolaných nejméně deset ryb a stejný počet se jich z háčku setřepal. Začínám experimentovat s ovládáním nástrahy. Když vedu rychle a těsně pod hladinou, zaútočí bolen. Když táhnu pomaleji a plynuleji někde ve vodním sloupci, zhltne nástrahu tloušť. A pak zkusím navíjet extra pomalu a nástrahou drncám po dně. Záběr ryby je zase něco úplně jiného. Znovu se roztočí brzda navijáku a tentokrát je tah několikanásobně silnější. Pochybuji ale, že bych zapřáhl na mělčině toho sumíka. Přetahování trvá několik minut, než rybu uvidím. Sen se plní! Je to veliká parma!

Mám z parmy obrovskou radost. Loni jsem chytil za celý rok jen tři a předloni jen jednu. Ryba dala do boje o život hodně sil. Teď leží vyčerpaná na boku vedle kajaku a já takovou říční královnu nechci mít na svědomí. Přidržuji ji v proudu, než nasbírá energii a vyškubne se mi z ruky a s velkou vlnou zmizí z mělčiny. Až teď si uvědomuji, že jsem v rauši z úlovku rybu ani nevyfotil a nezměřil. Rozhodně byla větší než ten sedmdesátkový bolen. No, když zabrala jedna, co kdyby tam byla druhá? Hned se sbírám a znovu zkouším to pomalé vedení přes hranu mělčiny. A funguje to! Tentokrát je parma o dost menší a tak je z vody cubydup. Vyblejsknu ji a honem další nához, využít toho, že ryby mají tak žravé rozpoložení.

Daří se mi úžasně. Ryby reagují na skoro vše, co jim předložím. Fungují velké i malé nástrahy, libovolné barvy, tvary i materiály. Střídám nástrahy jednu po druhé, a když na nástrahu přijde záběr, jde zpět do krabičky a já jdu zkoušet jinou. Jediné, co je třeba dodržet, je rychlost vedení, tím se dá korigovat cílová ryba. Parmy jsou neuvěřitelně bojovné a tak se zaměřuji extra pomalým vedením právě na ně a lovím jednu za druhou. Zhruba po dvou hodinách se rybí apetit snižuje a ryby přestávají reagovat na většinu nástrah. Vracím se k tomu, s čím jsem začínal a opět se mi povedlo přesvědčit ryby k záběrům. Začíná být důležité nejen vedení, ale ryby si už vybírají i barvu, velikost a siluetu.

V počtech ulovených ryb jsem se ten den ztratil. Určitě jsem držel v ruce nejméně patnáct parem, zhruba stejný počet se mi při zdolávání setřepal. Tloušťů bylo určitě ještě víc. K tomu tři boleni a dokonce jeden jesen. Některé (bohužel jen některé) velké ryby jsem změřil a posunul si své osobní rekordy (parma 76cm, tloušť 52cm). Ani mne moc nemrzí, že jsem nakonec o chytacího woblera přišel a při chvilkovém odskočení si na hloubku pod jez jsem musel odřezat kotvu, která nevyprostitelně zapadla mezi kameny. V pravé ruce od zdolávání křeč, hlava se točí z nedostatku spánku a zanedbaného pitného režimu, ale stálo to za to. Přes fyzickou únavu baterky nabity na maximum. Jen malá škoda, že si dobře uvědomuji, jak byl ten den výjímečný a že podobný se jen tak opakovat nebude, což je trochu demotivační.

P.S. Ryby jsem pouštěl. Ne že bych neměl rybinu rád, ale jíst ryby z Vltavy je fuj. A hlavně, kdyby každý rybář odnesl všechno, co chytí a velikostně stojí za to, za chvíli se populace původních říčních ryb zhroutí. Na jídlo jsou nasazovaní kapři, sumci a duháci...

Líbí se vám článek? Nestyďte se kliknout :-) Dík

A nebo rovnou sdílejte:

comments powered by Disqus

Reklama

Entropie - profesionální tvorba www stránek

Parmobraní

Rubriky

Moje další weby

Moje oblíbené odkazy:

Reklama